Karel Marx (II.):  Vytěsnění člověka z Boží přítomnosti

Až přijde náš čas, nebudeme dále zastírat náš terorismus, napsal Karel Marx v Neue Rheinische Zeitung, novinách, jež redigoval. Nesčetné miliony lidí, kteří nebyli komunistickou revolucí zbaveni okovů, ale životů, mu v této věci mohou dát za pravdu. Je otázkou, co způsobilo, že tolik líbivá nauka (alespoň pro Marxovy následovníky) přinesla tak trpké výsledky, byla-li uváděna do praxe.** Jak mohly tolik lidí inspirovat myšlenky, které celou svou vnitřní dynamikou směřují k násilí a krveprolití, a to nikoli skrytě, ale zcela otevřeně? Čím se Karel Marx tak odlišil od jiných myslitelů své doby, že dovedl zatemnit zrak rozsáhlých mas?

Náhražka náboženství

Odpovědí na tyto otázky může být, že Marx nabídl svůj program jako náhražku náboženství. Již jako mladý byl fascinován bájeslovným Prométheem. Stejně jako on toužil projevit svou lásku k lidem tím, že člověka vysvobodí z nadvlády. Raději bych jako Prométheus trpěl přikován ke skále, než být poslušným služebníkem bohů, poznamenal si mladý Marx.

Ateismus považoval za základ svého humanismu. Ateismus je negací Boha a tímto popřením Boha má potvrdit existenci člověka. Naopak náboženství je pro Marxe žábou na prameni pokroku lidstva. Teprve člověk zbavený přeludu Boha může být podle Marxe svým pánem. A stejně jako člověka odcizuje náboženství, je člověk odcizen sobě samému i na pracovišti. Výrobky a peníze jsou odcizenou formou něčeho, co je nedílnou součástí člověka. Stejně jako v náboženství je člověk ovládán výplody svého mozku, je v kapitalistické výrobě ovládán výrobky svých rukou... peníze jsou odcizenou podstatou práce a života člověka a odcizená podstata jej ovládá tím, že ji uctívá.

Otevřené hlásání násilí

Marx vlastně nepřinesl žádné nové myšlenky. Materialismus si vypůjčil od řeckých atomistů, na něž zaměřil svou dizertaci. Koncept odcizení, dialektickou metodu i objev dějinnosti si vypůjčil u Hegela a humanismus bez náboženství od Feuerbacha, kterého označoval za nového Luthera za jeho tezi, že člověk dosáhne své velikosti jen tehdy, pokud svrhne Boha z trůnu. Jak je dnes již jasně vidět, tato myšlenka stará jako lidstvo samo dostala příležitost vydat svůj krvavý počet. Marx tvrdil, že nic jiného než celková revoluce nemůže člověka osvobodit z útlaku a navrátit mu celistvost. Revoluce bude dovršena až dosažením beztřídní společnosti. Sám se považoval za prométheovského osvoboditele a s děsivou otevřeností v Manifestu komunistické strany spolu s Engelsem napsal:

Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!

Živná půda

utopického socialismu

Ve starém Římě byli proletáři, proles, nejnižší vrstvou, jež společnosti přispívala jen tím, že měla děti. Slovo se začalo opět používat od začátku devatenáctého století; bezzemci hojně odcházeli při vidině samostatnosti a dobrého výdělku do měst a nechávali se za bídných podmínek najímat k práci ve vznikajícím průmyslu. Zcela scházející zákonodárství a sociální pojištění, neomezená délka pracovní doby a dětská práce vehnaly organizující se dělníky k líbivým vizím utopických socialistů, kteří zneužili situace a přivlastnili si vedení oprávněného boje dělníků za zlepšení životních podmínek.

Podle Marxe vládnoucí třída využívá toho, že dělníci nevlastní žádné výrobní prostředky a jsou zcela závislí na jejich vlastnících, kapitalistech; ti nutí proletáře pracovat za nevýhodných podmínek a vzniklou nadhodnotu si přivlastňují. Cílem proletářské revoluce je výrobní prostředky vyvlastnit, učinit je majetkem celé společnosti a tím vykořisťování i třídy definitivně zrušit.

Člověk jen trpný produkt třídy

Marx nabízel náhražku za křesťanství a sám sebe za náhradního mesiáše. Proto lze v Marxově učení nalézt řadu paralel i znetvoření křesťanské nauky. Je rovněž patrné, že byl ovlivněn talmudskou tradicí, ačkoliv již jeho otec z kariérních důvodů konvertoval k protestantismu.

Křesťanství hovoří o prvotním hříchu jako těžké urážce Boha, která má hrozivé dopady na osobní integritu Adamových potomků. Člověk se dále, stejně jako Kain, staví proti Bohu i svému bližnímu osobním hříchem. Z padlé přirozenosti člověka a náklonnosti k přestupování přirozeného zákona vyplývá nutnost vykoupení, jehož cenou je utrpení. Spasený člověk je určen k trvalému společenství s Bohem. S pokroucenými pojmy hříchu a vykoupení pracuje i Marx. Jelikož pro Marxe Bůh neexistoval, prvotní hřích nemůže být proviněním proti němu. Namísto vykoupení z moci hříchu nabízí Marx osvobození proletariátu z útlaku a vykořisťování vládnoucí třídou. Marx neviděl jednotlivce, ale třídy, zbavil člověka náklonnosti k hříchu i jakýchkoli důvodů pro vinu. A protože člověk je jen trpným produktem své třídy, je vyloučena osobní spása; jen násilná revoluce může očistit lidstvo od kapitalistické třídy vykořisťovatelů. A konečně nebeské království přemístil Marx na zemi. Kázal nové, lákavé náboženství bez osobního hříchu, viny, potřeby pokání a utrpení i bez Božského Spasitele. Historie nahradila Prozřetelnost i samotného Boha a stala se svým vlastním cílem. Marx slibuje spravedlnost, radost, rovnost, společenství a utopický ráj. Ale chybějící prvek lásky ukazuje na prázdnotu a neužitečnost Marxova pseudonáboženského systému.

Marxův člověk není svoboden; je podmíněn sociálními vazbami a zájmy. Jedinec je pouze personifikací třídy. Jelikož člověk vlastně není osobou, ale jen součástí kolektivu, nemůže hřešit ani cítit vinu. Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů. — Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé skončil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd, hřímal Marx s Engelsem v Manifestu.

Přežívání bez života

Zahrnutím člověka do třídy udělal Marx totéž co Hitler, který jej zahrnul do rasy. Marxismus a nacismus vedly k podobným důsledkům, jež v jednom případě reprezentuje Osvětim a v druhém souostroví Gulag. Oba režimy nabídly holé přežívání bez života a byly, jak ukázala historie, přesným receptem na smrt.

Co se týče osobního Marxova života, projevovala se v něm veliká rozervanost. Ze šesti dětí, které měl s Jenny, přežil čtyři; děti často trpěly nedostatkem potravy a rozhodně nedostatkem otcovské lásky. I proto obě dcery, které otce přežily, nakonec spáchaly sebevraždu. Více než o řešení sociální otázky se Marx zajímal o publikaci svých děl a rád se nechal opájet slávou. Svou ženu sice miloval, ale zároveň zplodil dítě se služkou a jediné, co ho zajímalo, bylo zamést aféru pod koberec, aby neutrpěla jeho prestiž. Považoval se za příslušníka a mluvčího dělnické třídy, dělníky ale zároveň pohrdal a štítil se jich. Ačkoli sám židovského původu, byl rasistou a antisemitou. Pruského socialistu Ferdinanda Lasalla otevřeně označil za židovského negra.

Popření Boha

Marx s Engelsem stvořili dílo plné zjevných omylů. Jedinou myšlenkou, která odpovídala realitě, byla neuvěřitelná nespravedlnost, kdy majitelé továren za mrzký plat zneužívali postavení dělníků. Pro tento bolestný problém však neměli a ani nemohli mít řešení. Nepochopili totiž historii, podstatu člověka ani společenské jevy. Náboženství posuzovali zpravidla podle jeho diskutabilních projevů v tehdejší německé společnosti. Proto Marx označil náboženství za opium lidstva. Ale ani vnějšková praxe jejich současníků je neopravňovala k odsouzení náboženství a odmítnutí Boha jdoucí až do nenávisti. Povrchně se zabývali nacionalismem, ekonomií, organizací práce. Svět jejich učení koupil a zaplatil za něj krví.

Ateistický humanismus, který nabízí Karel Marx, nemůže být životaschopný, protože popírá spirituální dimenzi člověka, bez níž člověk nemůže být celistvý. Tím, že popírá Boha, předkládá člověku časná dobra, která však nemohou nahradit věčné dobro, patření na Boha, po němž v hloubi duše touží každý člověk. Pravá kultura života se neobejde bez spravedlnosti prodchnuté láskou; není možné ji budovat bez milujícího a spravedlivého Boha.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.